Hydrogeologie Chýnovského krasu

Voda do krasového systému Chýnovské jeskyně proniká z okolních nekrasových hornin. Protéká vápencovou zónou, která působí jako drenáž a na jejím okraji v místě tzv. Rutické vyvěračky vytéká na povrch.

Poměry podzemního toku Chýnovské jeskyně a jeho vztah k povrchové hydrogeologii oblasti zůstávají i přes dlouhodobý výzkum stále otevřenou otázkou. V oblasti východně od jeskyně (přítok a jeho zdroj) nejsou dodnes známy cesty podzemních vod, odtoková oblast je prozkoumána o něco lépe.

Z hydrogeologického hlediska je nejvýznamnější součástí „vápencového pruhu“ cca 10 m mocná poloha hrubě krystalického čistého vápence, která je hlavním nositelem krasovění. V ní předpokládáme dokonale vyvinuté prostředí krasové propustnosti (podle analogie s Chýnovskou jeskyní a ze zjištěných rychlostí proudění). Ostatní horniny „vápencového pruhu“ jsou křehké, tektonicky porušené a mají proto všechny předpoklady pro dobrou až výbornou puklinovou propustnost. Některé z nich jsou navíc náchylné k alespoň slabému krasovění podél puklin. Proto je „vápencový pruh“ významným kolektorem podzemní vody. Okolní ruly se vyznačují mělkým oběhem podzemní vody v průlinovém prostředí málo mocné polohy zvětralinového pláště a ve svrchních zvětralých partiích skalního podkladu. Ve větších hloubkách voda využívá puklinovou propustnost.

Již v první odborné zprávě v roce 1863 vyslovil Frič domněnku, že spolu souvisejí obě tehdy známá jezírka (Čertovo a Purkyňovo). Teprve Vl. Homola a C. M. Schüller ve 40. letech 20. století, že voda v Chýnovské jeskyni je pouze malým úsekem daleko delšího podzemního toku, který měl zásadní podíl na vytvoření celého systému. Problém s vývěrem vod na povrch částečně vyřešil v roce 1962 F. Skřivánek, který provedl stopovací zkoušku pomocí barviva fluoresceinu a zjistil, že se vody z jeskyně dostávají na povrch v Rutické vyvěračce, od jeskyně vzdálené 1.5 km. Ve stejném době se také podařilo proniknout i do systému chodeb, jimiž z Purkyňova jezírka odtéká voda směrem k tomuto vývěru, avšak mělký sifon zaplněný sutí ze zřícené chodby zastavil po několika desítkách metrů další postup. Také výzkumy V. Macha prokázaly komplikovanost průběhu vodního toku mezi jeskyní a vývěrem.

Překvapení přinesl objev trvale zatopených prostor východně od Homolova jezírka. V 80. letech 20. století potapěči pronikli do vzdálenosti 140 m proti proudu podzemního toku a dosáhli hloubky 45 m pod hladinou. V roce 1993 byl prozkoumán a zmapován prostor mezi Čertovým jezírkem a Vodními síňkami. Bylo objeveno a zmapováno více jak 55 m chodeb. Podařilo se prokázat přímé spojení dvou jezírek aktivním tokem a byl kompletně zmapován celý průběh vodního toku v dosud známých částech Chýnovské jeskyně. Nově objevená chodba dostala název „Kaskády“, a je jedinečná zejména pro svoji minerální výzdobu.

Systematicky sledované podzemní průtoky i jejich závislost na srážkách, v posledních letech, mohou přinést nové poznatky zejména o původu a zdrojích podzemních vod. Pro zachování vysoké kvality Rutické vyvěračky, která je podchycena pro vodovodní síť, bylo nad vápencovým masívem v roce 1992 vyhlášeno pásmo hygienické ochrany.