Historie

Lom na Pacově hoře

Název Pacova hora vznikl zkomolením původního názvu hora Pecová (podle mnoha malých pecí na pálení vápna). Vápenec se také těžil na Kladrubské hoře a v dalších okolních lomech.

Z historických pramenů lze dovodit existenci chýnovského vápenictví již v 15. stoletím. První zmínka o lomu na Pacově hoře, ale pochází ze zprávy roku 1747. Základ dnešnímu, již opuštěnému, lomu byl dán v roce 1857, kdy bylo, lomovou stěnou, otevřeno mohutné ložisko vápence. Se zvyšující se poptávkou po kvalitní surovině, vzrůstala i těžba a tak roku 1878 byla postavena již třetí velká pec. Dne 14. srpna 1879 vyjel z Pacovy hory první silniční parostroj v Čechách, aby zajišťoval odvoz vápna do Tábora. Dále vzkvétající podnik zaměstnával (před 1. světovou válkou) na vápenkách již 260 dělníků a roční produkce vápna dosahovala až 17 000 tun. Lámání vápence bylo ukončeno roku 1964 a v lomu se již těžil pouze materiál na výrobu kamenné drtě. Poslední vápenka v Pacově hoře byla zbouraná v roce 1972. Posledním, v pořadí 370. clonovým odstřelem, byly v roce….. práce v lomu ukončeny.

Opuštěný lom s okolím je nyní chráněn jako přírodní rezervace.

Chýnovská jeskyně

„v měsíci červenci roznesla se novinami zpráva, že na Pacově hoře u Chejnova v kraji Táborském odkryta jest jeskyně obrovských rozměrů a jmenován Riedl, co první skoumatel této podzemní novinky.
Přirodnická sekce Musea uznala za dobré ujmouti se vědeckého výzkumu této jeskyně, a uzavřela se v sezením svém dne 27.7. , vyslati kustody museiního professora Krejčího a Dr. Antonína Friče ku provedení této práce. Dověděv se o tom pan inžinýr Wett nabídl se, že se k výpravě té připojí a v měření a nivellování nápomocen bude.
Též pan Riedl, privátní učitel z Budějovic, přišel do schůze přírodnického odboru, ve kterém se s vrchu uvedené uzavření stalo, a předložil výkres jeskyně, jež byl bez sáhovky a kompasu zhotovil. Jmenovaní pánové vydali se na cestu 2.srpna.“
první zmínka o Chýnovské jeskyni zapsána v přírodnickém časopisu Živa roku 1863, redaktory prof. dr. Jan Purkyně a prof. Jan Krejčí.

Vchod do Chýnovské jeskyně byl objeven v malém selském lomu na jižním svahu Pacovy hory skalníkem Vojtěchem Rytířem, který v létě roku 1863 v lomě pracoval. Při práci prý upustil kladivo, které zapadlo do rozsedliny ve skále. Překvapený zjistil, poté co se protáhnul puklinou, že úzká štěrbina se mění v širokou chodbu a pokračuje do hloubky. O tom, zda lamač ztracené kladívko našel, se již zprávy nezmiňují, našel však vchod do té doby největší jeskyně v Čechách.

„ první, kteří se dovnitř odvážili, byli: Jan Strnad, dozorce nad vápnem, pak skalníci Josef Janů a Jan Švehla. Svítice si dračkami prošli všechny chodby jeskyně, a ponejprv jen po delším bloudění opět cestu nalezli…
Odvážnými sáhodlouhými kroky sestupovali jsme po obrovských čili čertových schodech, ohromných to balvanech se stropu spadlých a tu se již z dáli zatřpytila voda, odrážejíc paprsky pochodní a oznamujíc nám, že se na nejhlubším místě jeskyně nalézáme.“
Zemského muzea v Praze Antonín Frič a Jan Krejčí takto popisují objevitelský sestup do jeskyně a společně s ing. Wettem již několik dnů po objevu jeskyni zaměřili a zhotovili první mapu podzemních prostor.

Od roku 1865 začal v jeskyni pracovat rolník z Dolních Hořic Josef Rothbauer. V nízkých chodbách prokopal usazeniny, do strmých úseků umístil žebříky a již v roce 1868 úpravou vchodu umožnil prvním návštěvníkům prohlídku, jako jednu z prvních ve střední Evropě. Josef Rothbauer a po něm zejména jeho vnuk Václav Rothbauer, se zbudováním kamenných schodišť, můstků, účasti při objevech, úpravou areálu a také první elektrifikací turistické trasy v roce 1952 zasloužili o velmi citlivé a romantické zpřístupnění Chýnovské jeskyně.

Svou činnost v jeskyni zahájil v roce 1939 student Vladimír Homola. Objevil několik významných částí systémů a studoval geologii, hydrologii a morfologii Chýnovského krasu. Z té doby pocházejí i první podrobné mapy jeskyně. V roce 1962 provedl František Skřivánek stopovací zkoušku v podzemním toku Chýnovské jeskyně a zjistil, že jeho vody vytékají na povrch v tzv. Rutické vyvěračce.

V následujících letech se jeskyňářům podařilo objevit ještě řadu chodeb, z nichž nejvýznamnější jsou trvale zatopené prostory, prozkoumané členy České speleologické společnosti ZO 1-10 Speleoaquanaut v 80. letech 20. století.