Geologie


Geologie širšího okolí

Převážnou část území jižních Čech budují horniny, které patří k jedné z nejstarších geologických oblastí jádra Českého masívu, nazývané moldanubikum. Moldanubickou oblastí označujeme rozsáhlý komplex většinou silně přeměněných hornin prostoupených tělesy hlubinných granitoidů,která vytváří dva velké plutonické komplexy (středočeský a moldanubický pluton). Stratigrafické rozdělení hornin moldanubika není dodnes zcela vyjasněno. Dříve se v moldanubiku rozlišovaly dvě skupiny vrstevního sledu: jednotvárná, též monotonní (podle terminologie rakouských geologů ostronská jednotka) a pestrá (drosendorfská jednotka). I když jejich superpozice není prokázána, zpravidla se pestrá skupina považuje za mladší, než jednotvárná. Dnes se v moldanubiku rozlišuje i třetí skupina: Gföhlská jednotka.

Jednotvárná skupina je tvořena hlavně biotitickými, biotiticko – muskovitickými a biotiticko – sillimanitickými pararulami s hojným cordieritem v blízkosti kontaktů s variskými granitoidy. V původní formě to nejspíše byly převážně drobové a břidličnaté sledy flyšového rázu a různé zrnitosti. Stupeň metamorfózy je většinou vysoký a odpovídá podmínkám amfibolitové metamorfní facie středních a nízkých tlaků.

Pestrá skupina (narozdíl od jednotvárné) obsahuje kromě převládajících pararul i hojná tělesa různých jiných metamorfovaných sedimentů (metakvarcity a kvarcitické ruly, krystalické vápence a dolomity, erlany a jiné), dále amfibolity a hojná tělesa ortorul.

Gföhlská jednotka obsahuje charakteristické granulity a leukokratní migmatity(křemenco - živcové horniny, které krystalovaly úplně nebo částečně z taveniny) . Sdružená bývají i menší tělesa přeměněných ultrabazických hornin- serpentinizovaných peridotitů (hadců). U granulitů lze předpokládat vznik z taveniny chudé na vodu, koncentrované na styku zemské kůry a pláště. Odtud se do roztavené hmoty dostaly cizorodé složky (xenolity) o objemu řádů cm3 až km3.

Stáří výchozích hornin i metamorfózy moldanubika je stále předmětem diskuzí. Dnes převládají názory, které zdůrazňují intenzivní variskou metamorfózu, která překryla účinky všech starších metamorfních procesů. Výzkumy moldanubických hornin poukazují na stáři od spodního proterozoika až do období devonu. ( podle Chlupáče, 2002)



Geologie okolí Chýnovské jeskyně

Od prekambria probíhala v popisované oblasti aktivní sopečná činnost. Kromě podmořských výlevů lávy vyvrhovaly sopky velké množství sopečného materiálu, společně s ním se v relativně mělkém moři mladších starohor usazovaly hojné zbytky jednoduchých organismů s vápnitými schránkami a vytvořily tak vrstvy původních sedimentárních vápenců. Za vysokých tlaků a teplot horotvorné procesy v následujících geologických období metamorfovaly usazeniny mořského dna. Vznikly tak horniny pestré skupiny moldanubika.

Horniny chýnovské oblasti náleží k sušicko - votickému pruhu, dále k jeho dílčí části: pruhu chýnovsko - ledečskému.

Ve svorových a biotitických pararulách tvoří karbonátové souvrství výrazně odlišný element. Skládá se z velmi čistých hrubozrnných vápenců, jemnozrnných až celistvých dolomitických vápenců, téměř čistých dolomitů, amfibolitů, vápenato – silikátových rohovců, křemenců a řady dalších hornin. Tyto horniny tvoří nepravidelně naduřující a vykliňující vrstvy až čočky.

Od Velmovic přes Pacovu a Kladrubskou horu se v délce 4 – 5 km táhne 100 – 150 m mocný tektonicky značně porušený horizont krystalických vápenců, uložených společně s amfibolity v okolních pararulách. Celé toto souvrství se sklání k severu pod úhlem 40 – 50 stupňů. Krasový systém Chýnovské jeskyně vznikl v lavici hrubozrnného mramoru ( ředák – lidový název ), který ve vápencích tvoří jen 10 m mocnou polohu mezi erlany a amfibolity.

Severozápadně od Pacovy hory na pravém břehu Skřipinského potoka jsou zachovalé v tektonicky zakleslé kře terciérní sedimenty řazené k neogénu, resp. k spodnímu bádenu. Jde o jíly, písky a diatomové sedimenty svrchní části mydlovarského souvrství.

Z kvartérních uloženin se uplatňují fluviální sedimenty v údolních nivách, deluviofluviálních a deluviální sedimenty.

Metamorfity moldanubika jsou zvrásněny do vrásových struktur směrů V - Z nebo VSV – ZJZ, na které jsou naloženy mladší struktury směru S – J. Zlomová tektonika je ovlivněna především směru SV – JZ a SSV – JJZ subparalelními s hlavními zlomovými strukturami blanické brázdy.


- Geologická mapa okoli 1: 50 000- List 23-13 Tábor
- Vysvětlivky ke geologický mapě


Charakteristika hornin krystalinika (dle Štěpánka, 1999)

Muskovit – biotitická pararula se silimanitem

Vyskytuje s v podobě čočkovitých poloh v muskovit - biotitických pararulách jižně a jihozápadně od Pacovy hory. Jsou většinou středně až hrubozrnné, dosti břidličnaté s minerálním složením plagioklas (často bývá porfyroblastický s bazicitou mezi An20 – An33), křemen, muskovit, biotit, sillimanit. Kromě sillimanitu se vyskytuje i granát, turmalín a vzácně andalusit. Z aksecorických minerálů se vyskytuje apatit, monazit, zirkon. pyrit a pyrhotin. Z přeměn byly zjištěny chloritizace biotitu a sericitizace, případně albitizace plagioklasu.

Muskovit – biotitická pararula

Představuje hlavní horninový typ v okolí Pacovy hory. Je řazena ke komplexu tzv. Chýnovských svorů. Převládá hrubozrnný lepidogranoblastický typ (složení kolísá od muskovitické a biotit – muskovitické až po dvojslídnou pararulu). Jemnozrnnější polohy přecházejí s přibýváním křemene do kvarcitů, břidličné polohy ubýváním živců do svorů. Minerální složení je plagioklas (An15 – An25), křemen, muskovit, biotit, granát a vzácně se vyskytuje kyanit, sillimanit, turmalín.

Kalcitický kvarcit

Velmi specifická hornina vyskytující se v nadloží krystalických vápenců na Pacově hoře. Střídají se proužky tvořené kalcitem nebo kalcitem a diopsidem a proužky tvořené křemenem.

Amfibolit

Tvoří spolu s karbonátovými horninami nejrozšířenější vložku moldanubických pararul v okolí Pacovy hory. Jde o několik čočkovitých těles směru ZSZ – VJV až SZ – JV. Jsou hrubozrnné s protaženými až několikacentimetrovými amfiboly, středně i jemnozrné. Texturu má břidličnatou i všesměrnou (místy až rohovcovitou). Minerální složení je značně variabilní. Skládá se s obecného amfibolu a plagioklasu (An30), často s příměsí křemene, biotitu, titanitu, magnetitu a druhotného epidotu a klinozoisitu. V blízkosti kontaktu s karbonátovými horninami přibývá obsah pyroxenu.

Erlán

Tvoří čočkovité těleso jz. od Pacovy hory. V drobných polohách až páscích se vyskytuje i na Pacově hoře spolu s amfibolity. Je to jemnozrnná hornina s minerálním složením křemen, plagioklas (An30 – An60), diopsid, vzácněji i biotit a amfibol. Aksecoricky je přítomen titanit, magnetit, granát, tremolit a druhotný epidot (spolu s klinozoisitem hojný zejména v erlanových proužcích v amfibolitech).

Krystalický vápenec a dolomit

Tvoří významnou vložku a pararulách na jížním svahu Pacovy hory, která je otevřená opuštěným lomem. Dosti hojně je zastoupený i v jejím okolí. Převažuje jemnozrnný dolomitický krytalický vápenec – kromě kalcitu a dolomitu obsahuje diosidický pyroxen, aktinolitický amfibol, flogopit, klinochlor z akcesorií to je pyrit a pyrhotin.